Kam se poděla ta vášeň
a porozumění?

Kdo stojí za Reklamou na lásku?

Ahoj, jmenuji se Barbora. Dnes je mi 40 let, mám úžasnou dvacetiletou dceru a život, ve kterém si můžeme dovolit v podstatě cokoli. Zvenčí to možná vypadá, že mám všechno, co si žena může přát. Cesta sem ale nebyla žádná procházka růžovou zahradou.

Když byly dceři pouhé tři roky, musela jsem se ze dne na den sbalit a odejít od jejího otce. Zabalily jsme tašku s věcmi na plavání do městských lázní (ručníky, plavky a rukávky) a z lázní jsme se domů už nevrátily. Prošla jsem si domácím násilím a v kapse mi tehdy zbylo posledních osm stovek. Sedmnáct let jsme pak žily samy. Všechno, co dnes mám, jsem si musela vydřít vlastníma rukama, odhodláním a pracovitostí.

Jsem samostatná žena, ale i přes všechen ten životní úspěch vím, jaké to je přijít večer do prázdného bytu, kde chybí to důležité. Někdo, o koho se můžete opřít a s kým můžete sdílet život. Za ty roky jsem prožila dost vztahů na to, abych získala obrovský nadhled. A všude kolem vidím pořád ten stejný, dokola se opakující scénář.

Každý vztah má sice svůj vlastní příběh a jiný háček, ale na konci je to vždycky stejné: nenasloucháme si, nechápeme se, topíme se v domněnkách nebo žárlivosti. Muži často vůbec netuší, co ženy doopravdy prožívají, a když ložnice ochladne, raději zvolí únik, třeba do bordelu, místo toho, aby hledali skutečné řešení. A ženy? Ty zase až příliš často mlčí. Polykají své pocity a hrají roli té „hodné, tiché holky", jen aby doma udržely klid. Jenže pravdou je, že ty pověstné „mrchy s názorem" se mají ve vztazích mnohem lépe. Proč? Protože mají respekt, hranice a nebojí se říct, co potřebují.